Kritikovo peklo

Vítejte v Kritikově pekle, na stránkách zaměřených okolo kritiky, recenzí a celkově hodnocení všech možných hodnot naší společnosti. Tento web je zatím velmi mladý astále ještě ve vývinu. O čem že to ale vlastně bude? To si snad zaslouží trochu hlubšízamyšlení - zamyšlení nad tím, co je kritika a co je v umění krásného pro všechny.Které dílo je kvalitní a které ne? Možná nejsou žádná celkově kvalitní díla, ale jen díla s hodnotou pro některé z nás, přesněji pro některé z nás v jedné z jejich různých nálad. Jak poznat, co je kýč a co ne? Ano, můžeme říct, že kýčovité je to, co tak zvaně není „od srdce“, ale je děláno komerčně, uměle a prvoplánovitě pro efekt. Já bych to řekl jinak: Kýčem není to, co dokáže autor vysvětlit a obhájit (a vysvětlit se dá i dadaismus, i když to je neuvěřitelné). Smutné na tom je, že poslední dobou těchto věcí v tvorbě přibývá (a někdy i v mé tvorbě, přiznávám). Jsou různé podoby. Například vymyslí člověk co nejvíc ornansů (přívlastků zdobných), aniž by uvažoval nad jejich smyslem. Teď například napíši opravdu přehnanou větu na téma Noc: Unylý splín, prokleté noci; nyvý a tíživý – plíživé hrůzy lačný král. Uznáte, že poezie nebo poetizovaná próza je takových podobných věcí plná, učitelé to přednášejí s extatickým výrazem a studentům je to k smíchu. Největším problémem je to, že spousta autorů (především poezie) píší takové obraty, aniž by je dokázali vysvětlit, maximálně se uchýlí k ubohému, vše říkajícímu a obraz umělce tvořícímu „já jsem to tak prostě cítil“, což neuznávám – i citové záležitosti se dají vysvětlit a kdo jiný je povolanější pro interpretaci textu než autor sám? Kdyby tak žil Kafka a řekl nám konečně, co vlastně myslel tím vším, co napsal, myslím, že by to bylo mnohem zajímavější než samotná tvorba a hlavně, tohle by mě přimělo, abych si ho začal vážit (já vím, on za to nemůže, že umřel). Takže, jak bych třeba vysvětlil tu zdobnou větu? Unylý splín je jednoduše spojení, které se dobře říká, zajímavě zní a je vcelku neobvyklé, obě slova jsou navíc spojována s depresivitou, melancholií, tajemnem a smutkem; tím že jsou tedy vedle sebe se navzájem umocňují. Prokleté noci má nastínit jakousi noc, která je jiná než jiná, která je zlá a krvežíznivá, tíživá a neodvratná (protože takové bývají kletby), prostě je výjimečná tím záporným směrem. Nyvý a tíživý je podobný případ jako unylý splín, jenže zde je jeden význam navíc – tato trojice slov vzpomíná na Nerudu, který, jak známo ukončil spory mezi krajně českými autory a světovými, estetickými, lartpourlartickými autory s tím, že správná báseň by měla být jak dokladem českého jednoduchého jazyka, tak i komplikovaná a důkazem bohaté slovní zásoby. Zatímco tedy netradiční slovo nyvý zachovává patřičný básnický styl, tíživý je obyčejné, běžné české slovo, které ač zde mohlo být nahrazeno jiným, vznosnějším, není a je použita běžná varianta. Hrůza je plíživá, což uvozuje takzvaný typ plíživého horroru, který je obecně například ve filmu více uznáván než typický hollywoodský lekací nebo krvavý. A hrůza, protože hrůza už je víc než strach a zatímco u strachu si představíme maximálně mrazení v zádech, hrůza už je třeba zastavující srdce. Navíc hrůzu často provází křik, ale zde je plíživostí a unylostí navozena atmosféra ticha, takže to je takový křik, který zdusíme v sobě a čtenář může cítit takový chlad, jako je třeba v Draculovi. Lačný král je dvojsmysl – buď král který lační po plíživé hrůze a tedy zvrácená osoba toužící po moci nad životem a smrtí; nebo král, který je prostě sám o sobě lačný; tedy opět variace na upíry. Pro ještě větší přiblížení k upírům, bychom mohli použít slova jako věčnost či touha (tedy pokud si pod pojmem upír nepředstavujete bandu zhulených vyznavačů techna alá série Blade – i když nic proti Bladeovi, Wesley je sympaťák). Kdybych viděl tuto větu jen tak v textu, řekl bych si, pokleslý žánr. Já vím, kvalitní text by neměl potřebovat žádné vysvětlení. Ale složitý text by ho možná potřeboval. A tak si mnohdy sám čtenář interpretuje text a interpretuje ho tak dobře, že si sám pro sebe z kýče udělá umění. Co je tedy kýč a pro koho, že ano? Kýč obecně je to, co autor neumí vysvětlit a to i přestože je pro některé čtenáře uměním. Mluvil jsem o přílišném používání ornansů, ale to není zdaleka nejrozsáhlejší problém. Kýčem s mnohem větším kmitočtem výskytu je takzvané „předstírání hlubšího smyslu“. Někteří autoři totiž taky chodí do školy (no jo, to je dost blbá věta, ale víte co tím myslím, ne? :D) a ví, že splácáním miliónu epitetonů se dobrá báseň neudělá. Tak na to jdou šalamounsky a odstraní všechno, co bylo básnické z básně. Z toho potom vznikají takové skvosty (pro mě nic víc, než dadaistické), jako: Bolest mrtvých kamenů. U cesty. Myšlenka ležící v trávě. Nikde tě nevidím. “U mě jsi hovno,“ (říká dělník malířovi) a má mysl kamení tvrdé padá tříští se nežije. Ne, tohle vám nevysvětlím, to nemá vysvětlení (i když je tam malá narážka na jednoho ruského autora). Autoři takových básní prostě sesmolí nějaký text, který by stěží vystačil na mikropovídku (ani na tu ne, s ubohými dvaceti slovy) a protože by to jako próza vypadalo úplně blbě, tak to fikaně strčí do veršů, helemese, vypadá to sedmkrát delší a navíc to je poezie, ta přece nemusí mít smysl (ale, proboha, mohla by aspoň mít eufonii, libozvučnost – nějaký rým, to už dneska není v módě?; to by asi chtělo větší slovník, než někteří autoři mají, já ho nemám a proto poezii nepíši). Dalším oblíbeným postupem jak „snadno dosáhnout umělecké tvorby“ je sáhnutí po slovech a obratech, které zrovna letí v obecné filozofii lidstva a jejich použití. Jsou to různé hippiesácké (tráva, louka, květiny, svoboda, mír), punkové (nonkonformistické výrazy), gothické (například ten unylý splín), rockové (oslovení druhé osoby, láska, bolest, duše, osamělost), dokonce i proletářské (peníze fuj, naděje mňam, lidi mňam) a pak vzniká velké klišé. Lidé dokola řeší nezajímavé problémy (nejezte zvířata, zachraňte zemi, peníze jsou na hovno, láska všechno zachrání, punk is no dead, sex, drogy a rock’n’roll, ještě jednou zachraňte zemi, protože je to fakt vlezlé, a v poslední době se poměrně velkým klišé stává opovržení expřítelem(kyní) [ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně, zrovna tohle je v mnoha básních a vyryto v mnoha lavicích]). A vysvětlení? Proč je jíst maso špatné? Kdo to říká, nechápe ani somatologii, ani evoluci, jediné co vnímá je povrchní vize roztomilého zvířete, což je na úrovni čtyřletého dítěte. Vysvětlení nedostaneme. Jako jeden příklad uvedu jeden citát, který jednou měl jeden kámoš na jednom fóru v jednom příspěvku a i když jednou věřím že on jeden by to jednou dokázal jedenkrát vysvětlit a taky to ani jednou nevydával za jedno umělecké dílo, prostě mi ten jeden citát utkvěl v jedné mojí paměti, protože se týká jednoho amerického snu, což je jedno z mých oblíbených témat: Lidé, kteří mají nějaký sen, odejdou tam, kde ho mohou realizovat. Peníze nejsou všechno. Ideje a ideály dosud nevymřely. Především je to opět spousta takových vznosných a filozofických slov, například spojení ideje a ideály mi přijde přinejmenším zvláštní, vždyť idea je nápad a ideál představa dokonalosti, nevím, podle mě, kdo má ideály, ten se k nim upírá jako mysl k archetypu a nepotřebuje ideje, i když i ideje může být v rámci ideálu, no, ale to je zas trošku jiné téma. Jak bych ale tedy vysvětlil tohle tvrzení? Začal bych mírně ze široka exkursem do dvou nejdůležitějších proudů literatury (podle mé teorie barev a tvarů). Romantismus si s sebou nese tři znaky, kterých se nikdy nezbaví. Nesplněná touha. Zidealizování vedoucí mnohdy k rozčarování. A v neposlední řadě také punc moderního kýče (co si budem nalhávat, romantismus končí v novověku, téměř vše dál je umělé). Realismus přináší pohled do skutečného života lidí, většinou těch na pokraji sil, těch trpících. Kritický stojí nad společností a hrozí ji pěstí. Pak ale autoři zjemnili a ze vzteku se stal soucit s lidmi. A soucit se dá nejlépe vyjádřit zajisté paralelou s romantismem. Podívejte se, pravý a skutečný život, přesto plný nesplněných tužeb, plný rozplynutých snů, plný naděje a zklamání. Americký sen o bílém domu, o zeleném plotku, abych citoval jeho pokleslé parafráze. Ale také Americký sen o nekonečné noci v kasinu, o moci, o penězích, o Kalifornii. Přijeli za lepší práci. Tolik v ní věřili, tolik v ní doufali. Měli sen a odešli tam, kde ho mohli realizovat, nebo si to aspoň přáli. Vložili do toho snu vše, nenechali si nic bokem, žádnou cestu zpět. Tolik o něm snili, tak si ho zidealizovali, stal se pro ně modlou a spásou, šli za jakousi nejasnou myšlenkou o lepším životě. A co našli? Nic. Ideje a ideály, ti průvodci naděje, skutečně nevymřou, nemůžou vymřít. Vždycky půjdeme za nějakým vybásněným snem, tak jako tisíce sedláků s dvěma dolary v kapse šli za svým mlhavým Americkým snem, za tou zlatou horečkou, pomíjivostí, která je omámila. Peníze nejsou všechno a nikdy nebyly. Nic nenašli, tak je naděje vedla někam dál. I v poslední chvíli života ty čisté duše doufaly v zázrak, něco takového je pořád táhlo a táhne dál bídou. Jakýsi nejasný sen, za kterým se všichni ženeme, pro který dokážeme umřít – všechny ty obyčejné dívky, které se pro malou skupinu mužů stávají těmi zidealizovanými archetypálními ženami, jsou slepí k ostatním a přehlíží objektivitu. Co dobrého na rozumu? Nemyslet na černou budoucnost a doufat, že „se to nějak vyvrbí“. Pointa je vždy v tom, že nic není tak krásné jak si to představujeme. Tohle je tíživé a mistr Joyce nás tímhle pocitem pohltil ve svém Odysseovi. Ale kdo se nad tím zamyslí, ten vlastně vidí, že věci jsou přesně tak krásné, jak si přejeme krásnými mít, protože oč je smyšlené méně reálné než snění? Takže „chvála bláznovství“, čímž se zase vracíme k Americkému snu, k mistrovi Steinbeckovi, k Myším a lidem, jejichž motto je, že „bláznům patřím království nebeské“ a že nic není tak zlé, jak to vidíme. A to už tak tíživé není. Přemýšlejme nyní spíše, jaký vliv má umění na člověka, jaký je jeho smysl v životě a jak působí. Kupříkladu tedy proč má většina z nás občas nebo stále potřebu být dekadentní. Plyne snad z potřeby odlišit se a být jiní? Z potřeby nebýt ve většině, jenže když každý vystoupí z většiny, tak potom ti, jenž vystoupili budou většina. Není dneska náhodou jiný ten, kdo je normální? Zvláštní, jak od různých lidí slýchávám věty jako „jsem trochu šílený, ale na to si zvykneš“, nebo „já nejsem normální“ a všichni se snaží co nejvíc nebýt normální, být jiní, nepochopení, osamělí a… …kupodivu je to dobrý pocit, si něco takového nalhávat, sám mám občas dekadentní pocity. Co se nám na tom vlastně tak líbí? Ten pocit, že jsme nadneseni nad problémy normálních lidí, že jsme výjimeční, že nejsme tak úplně lidé, ale skoro spíše charaktery z nějakého umění. Jsou to prostě pózy. Někdo chodí s límcem nahoru, někdo pořád v černém, někdo se líčí do tajuplných odstínů a navrch se silně zajímá o esoteriku nebo třeba satanismus. Ale být proti tomu je o ničem. Lidé tu potřebu být dekadentní prostě mají, v něčem jim to přidává a v něčem zase ubírá. Například nějaký devatenáctiletý frajer, v jednom koutku cígo (s kdoví jakým obsahem), v druhém hrdlo flašky a ten se prostě nezúčastní kolektivní zábavy, už proto, že je na to prostě „moc velký frajer“. Sám sebe ochuzuje, na druhou stranu si dělá takovou image, a někomu se ten přístup může líbit. Je to jako by si většina z nás přála být ve svém oblíbeném uměleckém díle a proto se k tomu přibližují jak jen mohou. A nebo prostě chtějí být in. Lidská kultura a umění jsou již od prvopočátků lidské společnosti velmi úzce provázány s lidským myšlením, stylem života a mají většinou majoritní podíl na rozhodování jednotlivců. Kultura je vlastně, dle mé definice, souborem morálních a estetických informací obsažených v kolektivním nevědomí dané společnosti. Obecná definice z 16. století nám zase kulturu popisuje jako množinu vybraných, vznešenějších lidských činností, zejména uměleckých, tehdy hovoříme především o literatuře, výtvarnu, hudbě, případně i vědě a filosofie, kteroužto množinu já rozšiřuji celkově o styl žití, neboli, jak bylo řečeno W. Goethem: „Je třeba toto rozšířit o oblečení a jídelní zvyky, dějiny a filosofii, umění a vědu, dětské hry i přísloví, hospodářství a literatura, politika i soukromí, a poukaz na škody, vznikající odlesněním hor“. Nezávislému pozorovateli jeví se kultura, dle mého úsudku, jako imprese (dojem) ze způsobu žití a myšlení určité komunity. Hermann Hesse pravil ve svém díle: „Kde kolidují dvě kultury, tam je místo k utrpení.“ J. A. Komenský zase viděl veškeré nesváry světa v dezinformovanosti a vyřešení spatřoval v takzvané pansofii, tedy všeobecném a unifikovaném vzdělání pro všechny lidi, čili v jedné kultuře stejné pro co největší počet lidí. Dalo by se říci, že střet kultur byl jedním z nejčastější důvodů válek, hned vedle územních a kapitálových ambicí. Thomas Wolfe nazval kulturu „uměním povýšeným na víru“, což je základem veškerých filozofií a teologií, jejichž kolize je problémem i dnes aktuálním. Spolu s rozvojem abstraktního myšlení se jednak začali lidé ptát po původu různých jevů kolem sebe a jednak se snažili zvěčnit věci kolem sebe. Z tohoto metafyzického vysvětlení přírody a prvotních uměleckých počinů se vyvinula první náboženství a uctívačské kulty, které s vizí něčeho vyššího, tedy jakýchsi božích vůdců, jejichž vůli interpretují vyvolení lidští jedinci, konali poprvé proti své původní zvířecí logice, která sestávala výhradně na maximalizování efektivity přežití. Na některých místech světa vydržel pravěk velmi dlouhou dobu, výjimečně dokonce až do současných dob. Hlavním rysem příchodu starověké kultury je vynález písma a s tím související rozvoj literatury. Příznačné pro starověké kultury je předěl mezi modlářstvím a účelným náboženstvím. Na jedné straně zůstává jako památka po starověku rozsáhlý panteon bohů s bohatou mytologií, na straně druhé je však již zde jakási známka patosu a seriózní důstojnosti. Ranný středověk upadá opět od barbarství a je v mnoha ohledech ke kulturním hodnotám včetně náboženství poměrně nihilistický. Důležitými hodnotami se stává síla, moc, ale i rodová či rodinná náležitost. V Evropě velký vliv křesťanství, církev řídí životy lidí, učí je zavrhovat vše, co není střídmé, což se projevuje v evropské kultuře do dneška zamítáním pulpových žánrů (viz níže) a do jisté míře masochistickému stylu života. S rozvojem svobody a poznání, především však prohlubující se individualitou jednotlivých lidí, vzniká stále více i velmi odlišných stylů. Submisivní kultura je určena pro užší část společnosti, často je nonkonformní s obecně uznávanými pravidly a z hlediska mainstreamové skupiny je na ni nahlíženo jako na pokleslou. Mainstream neboli hlavní proud je myšlení většiny; názory a vkus, který je v dané společnosti považován za normální, běžný, vhodný pro širokou veřejnost (pro masy), dostupný a uchopitelný nejdůležitější částí společnosti. Samotný mainstream potom obvykle ještě dělíme na další dva podtypy: Nízký mainstream neboli konzum pro střední intelektovou vrstvu lidí, například blockbustery (prvoplánovité, založené na drahé tvorbě a efektivnosti) a celkově prvoplánovitá (tvořena na jisto – podle současných trendů líbivosti) tvorba. Dále pak známe vysoký mainstream, který souvisí v našich podmínkách opět s církví (vysvětlím níže). Vysoký mainstream je mainstream uznáván sortou vyšších vzdělanců a odborníků konformních se současnou kulturou a zakládá se na uniformní kritice. Nižší vrstva o vysokém mainstreamu sice nemám potuch a nechce s ním mít příliš moc společného, přebírá však od té vyšší dogmatizovaný názor o jeho kvalitě, který bez vlastního přemýšlení šíří dál. Kritik má čtyři možnosti kritiky: Buď neuznává imaginárních hodnot díla a neuznává ani dílo v rámci žánru, nebo uznává imaginárních hodnot díla, ale neuznává dílo v rámci žánru, nebo neuznává imaginárních hodnot díla, ale uznává dílo v rámci žánru, a konečně také uznává jak imaginární hodnoty díla, tak i dílo v rámci žánru. Hodnotím dílo romantické, jelikož však neuznávám žánr romantismus, ale naopak mám rád realismus, strhám ho. Hodnotím dílo jen podle toho, co obsahuje - kniha text, obraz malbu atd. Nezajímá mě, kdo jej udělal, jak jej udělal, co provázelo tvorbu atd. Opět: Jsem zarytý prozaik a proto odsoudím každou báseň. Avšak provází-li nějaké dílo zajímavý průběh tvorby či jej dělal zajímavý člověk atd., má tím u mě plus. Takto můžu ocenit i readymady (dadaistické vystavování obyčejných věcí). Sice nemám rád, dejme tomu, žánr pohádka, přesto při hodnocení díla k němu přistupuji s tím, že zjišťuji, jakou hodnotu bude mít pro někoho, kdo žánr pohádka rád má – aneb hledám jeho kvalitu v rámci daného žánru či stylu. Neuznávám však nic jiného, než to, co je obsahem díla (čili dvě stejná díla od dvou různých autorů mají pro mě stejnou hodnotu). Hodnotím kvalitu v rámci daného žánru a navíc i okolnosti ohledně díla, jež samy o sobě působí na mě esteticky. Za to, že je mainstream považován za kvalitní a pulp ne může křesťanství a i když dnes většina z nás přímo nevěří, celá naše kultura je neskutečně silně křesťanstvím ovlivněna. Jde přesně o ten problém, jaký kritizovali takoví filozofové jako Nietzsche či Schopenhauer: Postavit smysl života mimo život sám znamená sebrat životu těžiště. Aneb křesťanství nás naučilo, že jen to, co je našem tělu a přeneseně tedy potom i naší duši, bolestné, nepříjemné a obtížné, to je hodnotné. Jedná se o jakýsi druh masochismu. Naopak zábava a to, co nás skutečně duševně obohatí estetickým pocitem, byla křesťanstvím vytěsněna jako požitkářství, kterého bychom se měli na tomto světě vyvarovat, protože se jej dočkáme po smrti. A tím církev ovlivnila celou dnešní kulturu. Je součástí experimentálních románů, abstrakce, dadaismu, nesmyslných barev - nedokážeme to pochopit, je to složité a jelikož to nechápeme a nepřináší nám to požitek, proto to označujeme paradoxně za kvalitní. A z toho důvodu tedy uznáváme imaginární hodnotu díla. Učitelé nás učí, co je kvalita, tak jak to slepě přebrali a tak to slepě přebíráme my. Dogmatizujeme, stavíme se do krajních poloh a jsme xenofóbní. Kdysi, když začínal film, tak byl považován za jen zábavu a nemohl se řadit do umění vedle knih. Po dlouhých desetiletích se film teprve stal natolik důvěrným pro lidi, že se odvážili považovat jej za stejné umění jako jsou knihy. A dnes je situace stejná – začínají hry a většina lidí se stále zdráhá považovat je za umění. Protože dogmatizujeme pravdy, proto odmítáme celé žánry jako celek a proto neuznáváme hodnocení díla v rámci žánru či stylu a používáme styl kritiky B, což nejlépe charakterizuje celé myšlení naší společnosti, neboť se takto staví nejen k uměleckým dílům, ale celkově, ke všem řešeným problémům. Komu už svítá a začíná si spojovat expresi s impresí, dominancí a submisí s dílem, může se zde zastavit a dál přemýšlet sám. Pro ostatní provedu ještě krátkou odbočku a zkusím opět indukční mechanismus, totiž popsat část uměleckého díla a sledovat důležité znaky: Kapitola první, knihy Odysseus, autora Jamese Joyce, zvaná Telemachus, začíná kolem osmé hodiny ranní, v Dublinu, dne 16. června 1904 a stejně jako ostatní kapitoly je parafrází na antické báje, ovšem podobně jako Antická kráska od Machara se nám snaží spíše než ukázat zůstatek antiky v dnešní době, ukazuje, jak je svět bezvýznamný, čehož dosahuje jak potlačením děje, tak převrácením antických archetypů. Hlavním hrdinou této kapitoly je Štěpán – parafráze Telemácha, tedy syna hledajícího otce. Odvíjí se zde i určitý příběh, odehrávající se kolem věže, přístavu a moře, které v této kapitole, podané epickým stylem (s množstvím dialogů a chvílemi Štěpánova vnitřního monologu), zastávají tak trochu impresionistickou úlohu (přestože kapitolu rozhodně nemůžeme řadit do impresionismu). V příběhu této kapitoly hraje významnou roli také Řek Tur Mulligan, který zde plní roli onoho „ukecaného“ člověka, jenž bývá autorovi často prostředníkem k řešení problémů, které nepřímo souvisí s příběhem, k čemuž mívají autoři zpravidla tři důvody: retardaci děje, ventilaci problému, jimiž se sám autor zabývá a nebo navození realistického dojmu. Zde plní Tur onu důležitou úlohu nakousnutí teologických a z malé části už i filologických problémů, neboť ty, jejich sumarizace, odkazy, připomnění, názory na ně a Joycova interpretace některých (zde především antických či středověkých, divadelních nebo teologických) spisů. Celkově se celá kapitola velmi silně orientuje na teologii, křesťanství, cituje ho v překladu i v latině, parafrázuje jej a dělá na něj nenápadné připomínky – je zde například narážka na černého pantera, o kterém jistý muž blouznil v noci. Muž byl sice lovec, který snil o skutečném zvířeti (ztělesňujícím zákeřnost a nebezpečnost), ale tuto narážku je také možné vnímat jako alegorii, neboť černý panter také byl symbolem Krista. Zde je poprvé znát Joycova snaha do každého odstavce, ba do každé věty, zašifrovat nějaké sdělení – je několik možností, proč se o to pokoušel. Snad chtěl stvořit dílo na vysoké úrovni, protože chtěl být chápán jako autor na vysoké úrovni. Nebo chtěl, aby se čtenářova interpretace měnila v závislosti na jeho znalostech a intelektu. Nebo chtěl vykládat svůj názor na křesťanství, ale takovým způsobem, aby nebyl zřejmý. Obdobným způsobem naráží Joyce na mnohé další věci – na antiku (Štěpán nazýván Dedalus, odkaz na perské dějiny), na středověké autory (časté citace Shakespeara, především jeho děl, které se alespoň částečně mohou týkat teologie, když už ne přímo, tak alespoň atmosférou), ale také cituje a skrytě kritizuje (v dobrém i špatném) víceméně soudobé autory jako je Oscar Wilde, Swinburne a Yeats; zároveň odkazuje na svůj život a svá starší díla (Štěpán byl hrdinou i jiných děl, zde odkazy). V rámci teologie je znát hlavní problém, který není přímo řešen v textu, ale spíše vycítěn mezi řádky – konflikt mezi křesťanstvím a starým irským náboženstvím (na obojí odkazy, jako by oboje stálo proti sobě, připomínající dvě vojska čekající na povel k útoku). Celý děj první kapitoly je jaksi orámován (na konci se připomíná začátek) emoce vyvolávajícím obrazem moře, přístavu, lodí a celkově Irské podstaty. Možná by se dalo ještě podotknout, že z děje vychází pocit, že se skutečně odehrává ráno – celé okolí je rozespalé, stejně jako atmosféra. Jazykovou stránku více rozeberu nakonec, nyní snad jen, že Tur se vyžívá v cizích jazycích, používá řečtinu, latinu, cituje v původním znění, když mluví anglicky (v překladu česky) tak hovorově. Tímto jsme postihli jednu stránku díla – strukturní, formální a výpovědní. Postup výstavby je nejen v paralele s více věcmi lidské činnosti, například vědeckým postupem, kdy se nejprve zjišťuje již objevené a potom teprve objevuje nové – příkladem - staví se dům a ten potřebuje pevné základy. Základy samy o sobě nejsou pěkné a samy o sobě jsou navíc k ničemu, ale bez nich by zase nestál onen dům. Základy jsou forma, která by podle mě měla mít určitá pravidla a řád, měla by mít objektivně posouditelné kvality. A teprve na té "škaredé, ale nezbytné" formě vystavěno samotné estetické dílo, které může být libovolně inovativní, nové a zajímavé - a to už může být pro někoho krásné, pro někoho ne, to nemůžeme objektivně posoudit. Přestože však nemůžeme posoudit tuto krásu (která tedy může být úplně ve všem, i v tom, co je dnes tolik zvykem opovrhovat), můžeme posoudit, jakým způsobem ji člověk vnímá a čím je tedy obecně – je opět principem přeměny exprese na impresi, z čehož vychází definice uměleckého díla jako „exprese měněná v impresi“, což je právě antitezí k prazákonu, čili je to jeho odrazem v našem vědomí, v dialektickém řetězci myšlení a mimo jiné to zároveň je novým a dalším z důkazů, že myslíme v mnoha souřadných dialektických řetězcích, čímž se kruh mé krátké úvahy uzavírá a mohu ji tedy prozatím ukončit.

....